Mama Blog

Porod

Za pár dnů to bude celý měsíc. Je to hrozný, jak ten čas letí. Jak jsem slibovala, napíši vám, jak probíhal můj porod - dokud si to ještě alespoň trochu pamatuji.

Zajímavé je, že jakmile je po všem, jakmile držíte v náručí ten malý uzlíček, na všechnu tu bolest a námahu prostě zapomenete. Měla jsem dloooouhý porod, ale nemyslím si, že by to bylo něco tak hrozného, jak se někde píše a říká. Jakože nechápejte mě špatně, rozhodně to nebyla procházka růžovou zahradou – 17 hodin na porodním sále!!!! – ale zvládla jsem to, že jo! A vsaďte se, že každá vteřina a každá kontrakce stály za to! Vezmeme to od začátku:

Termín porodu jsem měla stanovený na 8. dubna, bylo to pondělí, a ten den jsem byla také objednaná na poslední kontrolu u své doktorky. V té době už na mě to těhotenství bylo až až – byla jsem obří, připadala jsem si jako nateklá velryba, jakákoli poloha pro mě byla nepohodlná a byla jsem z toho už dost unavená – takže jsem na porod čekala jak na smilování. Nicméně doktorka mi řekla, že to na porod rozhodně v nejbližší době ještě nevypadá. A jelikož jsem už došla až k termínu, tak mě na další kontrolu odkázala už do nemocnice, kde jsem měla rodit – plzeňská nemocnice na Lochotíně (z pořadu Malé lásky).
Hned jak jsem přišla od doktorky domů, zavolala jsem si do nemocnice, abych se s nimi domluvila, kdy mám tedy přijít na kontrolu. Objednala jsem se na pátek a doufala jsem, že do té doby třeba začnu rodit.

Ale přišel pátek a pořád nic. Tak jsem tedy jela na kontrolu. No a ta dopadla úplně stejně jako ta pondělní. Na porod to opravdu pořád nevypadá! To už jsem byla fakt zoufalá!
Nicméně paní doktorka mě objednala na středu (9 dní po termínu) s tím, že mám přijít ráno na lačno a pokud se situace nezmění, zavedou mi pilulku, která by mi porodní cesty připravila na porod, a následně bych přišla druhý den ráno opět na lačno a zavedli by mi pilulku na vyvolání kontrakcí a šla bych rodit.
To mě trochu uklidnilo – alespoň už jsem měla vidinu konce těhotenství a věděla jsem, že už musím vydržet maximálně pár dnů. Z nadšením jsem tedy očekávala středu 17. dubna – konečně se začne něco dít!

A očekávala jsem tak vehementně, až mi z toho 17. dubna ve 4 ráno (4 hodiny před kontrolou) praskla voda. Je to takovej docela divnej pocit. Chvíli před čtvrtou jsem se vzbudila, protože jsem potřebovala čůrat, což nebylo nic neobvyklého – většinou jsem chodívala tak dvakrát za noc 😀 Vyčůrala jsem se a vrátila se do postele, ale cítila jsem se trochu divně. No a asi minutu na to, co jsem si zase lehla, jsem cítila, jak ze mě něco teče. Jakože hodně. Takže jsem vystřelila z postele, což samozřejmě vzbudilo manžela, takže se mě zeptal, co se děje. Řekla jsem mu, že mi asi praskla voda, a pelášila jsem do koupelny – do vany, abych moc nenakapala. To se mi samozřejmě nepovedlo, takže manžel mě pak následoval a utíral po mně loužičky 😀
Trochu mě vyděsilo, že má plodová voda trochu zelenou barvu, což by neměla, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že mi nebudou muset porod vyvolávat.
Dala jsem si rychlou sprchu, vzala si savou vložku, naházela posledních pár věcí do tašky do porodnice a s manželem jsme vyrazili do nemocnice. Byli jsme oba trochu nervózní, ale asi i trochu šťastný, že jdu konečně rodit. Cestou jsem přemýšlela, co bude následovat. Měla jsem jakousi představu, protože jsme chodili do nemocnice na předporodní kurzy, takže jsem jakž takž věděla, jak probíhá příjem atd. Praskla mi voda, ale pořád jsem necítila kontrakce, takže jsem předpokládala, že asi nepůjdu rovnou na porodní sál – furt jsem ale byla nadšená z toho, že se alespoň něco začalo dít.

V nemocnici jsme byli za pár minut – bydlíme kousek od ní a ve 4 ráno nebyl žádný provoz, že jo! Hned jsme zamířili na gynekologickou ambulanci. Sestřička mě hned vzala do ordinace na prohlídku. Ověřila si, že mi opravdu odtéká voda, zeptala se, kdy přesně mi praskla a jakou měla barvu.
A k mému překvapení nás rovnou poslala na porodní sál.
Když praskne plodová voda a nejsou kontrakce, normálně se čeká až 24 hodin, zda se kontrakce sami nespustí, až pak se zavádí pilulka na jejich vyvolání. Jelikož jsem ale už byla docela dost po termínu a měla jsem nazelenalou plodovou vodu, chtěli, abych začala rodit co nejdříve.

S manželem jsme došli na porodní sál, kde jsem se převlékla do noční košilky a přišla mě vyšetřit doktorka. Sestřička se mnou potom sepsala příjem – ptala se na anamnézu rodiny a na to, jak probíhalo těhotenství. Pak mi zavedli kapačku na zavodnění, protože se samozřejmě při porodu nemůže pít – rozpíchali mi při tom celou ruku, než našli to správné místo, ale což – mě už v tu chvíli bylo všechno jedno, protože jsem věděla, že se blíží okamžik, kdy poprvé uvidím svoji dceru (v tu chvíli jsem ovšem nevěděla, že se blíží tak hrozně pomalu!).

Protože jsem měla nazelenalou plodovou vodu, řekli mi, že budou každou hodinu chodit natáčet na 20 minut srdeční ozvy miminka, aby se vědělo, že je všechno v pořádku.
No a tak začalo to dlouhé čekání. Samozřejmě ze mě neustále vytékala plodová voda, což bylo celkem otravné, protože jsem si nemohla ani dojít na záchod, aniž bych za sebou nenechávala ‚lajnu‘ na zemi. S kalhotkami a nějakou vložkou jsem se vůbec nezabejvala, to by bylo úplně zbytečný, takže jsem seděla v mokru.

Venku začínalo svítat. Manžel seděl na židli u okna. Chvíli jsme si povídali a uvažovali, jak to asi bude dlouho trvat (kdybychom jenom věděli!). On pak začal klimbat. Já jsem začala mít křeče v břiše, ale na kontrakce mi přišly moc slabé. Každou hodinu přicházela sestra, aby natočila miminku srdíčko a zeptala se, jak mi je. Zatím bylo všechno v pořádku.

Kolem sedmé jsme s manželem rozeslali zprávy nejbližší rodině, že teda pomalu jdeme na věc. Na porodním oddělení se vystřídaly směny a přišel mě zkontrolovat nový doktor. Byla jsem celkem zklamaná, když řekl, že jsme se zatím nikam neposunuli. Neměla jsem ale žádné velké bolesti, tak jsem se snažila zůstat v klidu.

Blížilo se poledne. Manžel si došel do bufetu pro něco k jídlu. Mně začaly sílit křeče v břiše, ale vlastně jsem za to byla ráda, protože jsem si myslela, že to znamená, že se blížíme do finále (hahaha!). Znovu přišel doktor, aby mě zkontroloval. To už jsme se trochu posunuli. Nějaké kontrakce už jsem musela prodýchávat, ale zatím se to dalo zvládnout. Čekali jsme dál.

Mohly být asi tři hodiny odpoledne, kdy se po další kontrole rozhodlo, že mi píchnout něco na zesílení kontrakcí, aby se porod pořádně rozjel. Trochu mě to vyděsilo, protože některé kontrakce už byly dost silné, ale v tu chvíli už jsem brala cokoli, co by porod urychlilo. Po nějaké době kontrakce opravdu zesílily a staly se pravidelnější. V době, kdy nenatáčeli miminku srdeční ozvy, jsem zalézala do sprchy a pouštěla si na bříško horkou vodu (nemůžu říct, že by to nějak pomáhalo).
Pak mi přišla sestřička udělat klystýr. Upřímně jsem z něho měla strach. Ale nebylo to vůbec nic hrozného.

V podvečer se opět vystřídaly směny a přišel nový doktor a nová sestřička. Kontrakce už byly dost silné a časté a hlavně už jsem byla šíleně unavená. Doktor mě vyšetřil a zjistil, že jsem otevřená na šest centimetrů. Řekl, že by mi mohli dát něco na bolest, aby mě to trochu utlumilo, a alespoň mezi kontrakcemi bych si mohla trochu odpočinout. Přijala jsem. Na bolest to tedy nepomohlo – kontrakce byly pořád stejně bolestivé. Ale mě to docela oblblo, takže mezi kontrakcemi jsem si občas zvládla i na minutku zdřímnout. Alespoň jsem nabrala trochu sil na finiš.

Venku se setmělo a začala ta nejhorší etapa. Znovu mi dali kapačku na zavodnění, protože už jsem tam byla fakt dlouho! V tu chvíli už jsem fakt nehlídala hodiny, takže nemám moc pojem o čase, ale odhadem mohlo být mezi osmou a devátou, když jsem si zavolala sestřičku, že už začínám cítit jakoby tlak na konečník a při kontrakcích mě to nutilo tlačit. Zkontrolovala mě a řekla, že už jsem skoro úplně otevřená, a doporučila mi, abych si na chvíli stoupla, že mi trochu pomůže gravitace. Poslechla jsem ji a přišla ta nejhorší chvíle. Nevím vůbec jak dlouho jsem tam stála a trpěla, ale přišlo mi to jako věčnost. Zůstala tam se mnou jedna sestřička, aby mě kontrolovala, že prodýchávám kontrakce (což jsem dělala celé odpoledne, že jo!). Hrozně mě to nutilo tlačit, takže občas to prodýchávání bylo fakt těžký. Taky to samozřejmě dost bolelo a stěží jsem se držela na nohou. Manžel stál vedle mě, hladil mě po zádech, občas mě políbil do vlasů a říkal mi, jak mi to jde (alespoň myslím, při kontrakcích jsem se nedokázala soustředit na nic jiného), ale hlavně mi pomáhal udržet se na nohou. Mezi kontrakcemi jsem si alespoň vyplachovala pusu vodou, protože jsme ji po celém dni bez pití měla hrozně suchou a to neustálé dýchání tomu moc nepomáhalo.
Mám tuhle chvíli trochu v mlze, protože už jsou to přeci jenom tři týdny a jak už jsem řekla, jakmile držíte ten malý zázrak v náručí, tak na to špatný nějak zapomenete. Ale pamatuji si, jak jsem po každé kontrakci říkala, že už prostě nemůžu. Jak jsem celý den byla celkem v klidu, i když ty kontrakce byly dost silný, tak tady už jsem fakt padala na hubu (doslova!). A přišla další kontrakce. A já už jsem fakt nemohla. A pak přišla další. A já už nemohla. A další. A další. A další.
A pak konečně sestřička zavolala porodní sestru, ta mi dovolila si vylézt zpátky na lehátko a prohlásila, že vidí hlavičku. Oblékla si plášť, roušku a nasadila si rukavice a dala mi svolení tlačit. A já jsem konečně bez výčitek mohla zatlačit. Zavřela jsem oči, bradu dala na hruď a vší silou, která mi ještě zbyla, jsem zatlačila. Mám pocit, že když jsem znovu otevřela oči, malá byla venku. Byla to chvilička. Párkrát jsem zatlačila. Zatraceně to bolelo. Ale bylo mi to jedno. Už jsem to chtěla mít za sebou. Už jsem ji chtěla mít u sebe. Prostě jsem jenom tlačila, když jsem měla kontrakci. Když mi sestřička říkala, abych netlačila, tak jsem netlačila, jenom dýchala. A pak najednou malá byla venku. Ležela na mně, byla krásně teplá, plakala. Místnost byla plná lidí. Manžel vedle postele plakal štěstím. A já jsem si šíleně oddechla, že to je za mnou.

Manžel tvrdí, že se ho ptali, jestli chce přestřihnout pupeční šňůru (nechtěl), ale to já si vůbec nepamatuji, resp. jsem nic takového neslyšela. Jen jsem se dívala na toho „drobečka“ a nechápala jsem, že ještě před chvíli byla u mě v břiše a teď je venku. Hrozně se mi chtělo brečet, ale už jsem na to asi neměla dost sil.
Na předporodním kurzu nám říkali, že když se miminko narodí, něco nám píchnou, aby došlo k porodu placenty, ale to si také vůbec neuvědomuji. Vím, že když si vzali malou, aby ji zkontrolovali, osušili, změřili, zvážili a bůh ví, co všechno, tak mi sestřička řekla, abych ještě jednou zatlačila. Tak jsem zatlačila a něco ze mě ještě vypadlo 😀 Ale nijak to nebolelo. Vlastně od chvíle, kdy malá přišla na svět, už jsem žádnou bolest necítila.

Dívala jsem se, jak malinkou ošetřují, jak si ji manžel fotí… Pak ji vážili a sestřička zahlásila: „Váha: čtyři kila devadesát.“ A mně se protočily panenky. Byl to kus ženský! Všechny sestřičky z toho byly paf.

received_803317296706925

Pak sestra řekla, že mě malá ramínkama roztrhla, takže mě musí ještě zašít. To už ale taky nebolelo. Alespoň tedy já jsem bolest nevnímala. Malá už byla oblečená a zabalená v zavinovačce a manžel ji choval v náručí. Seděl s ní na židli vedle postele a já jsem je pozorovala. To už jsem se slzám neubránila – slzám štěstí samozřejmě.

received_313646409305509

Sofinka se narodila 17. dubna ve 22:12, měřila 51 cm, vážila 4090 g a byla a je naprosto nádherná a dokonalá. Udělala ze mě mámu. Udělala z nás rodinu.

received_289175875303881received_329355041107849received_2192107140897222received_1983993151730462

O tom, jak jsme zvládli následující čtyři dny na oddělení šestinedělí zase příště. Do té doby se mějte krásně.

 

 

 

Make Them Envy
xxx

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s