Celtic Woman v Praze

Někdy už v létě se v televizi objevila reklama na koncert Celtic Woman v Praze a já jsem si tak povzdechla před manželem, že všichni umělci, které bych ráda viděla naživo, přijíždí do Prahy, když mám doma miminko a nemůžu se od něj hnout. A tak se tak stalo, že jsem v červenci dostala k narozeninám dva lístky s tím, že se to nějak udělá. Samozřejmě mi lístky udělaly velkou radost, ale zakázala jsem si se těšit pro případ, že by to nakonec nevyšlo.

Dlouho jsem si myslela, že nám malou pohlídá moje mamka a já půjdu na koncert s manželem. To nakonec neklaplo – mamka si přeci jen ještě netroufla starat se o malou sama. Tak jsem na poslední chvíli hledala nějaké řešení. Bylo jasné, že malá bude muset být doma s manželem, takže jsem hledala někoho, kdo by se mnou šel.

Nakonec se nade mnou slitoval můj táta a nejen, že se mnou na koncert půjde, ale ještě mě tam odveze a následně mě hodí i zpět domů. Tohle rozhodnutí padlo asi čtyři dny před koncertem, takže jsem si alespoň tyto poslední dny mohla užít takovou tu natěšenost.
A že jsem si ji užila! Samozřejmě jsem se těšila na koncert (pane bože, tak hrozně moc!), ale upřímně – každá máma jednou za čas musí na chvíli vypnout. Takže jsem se tak trochu těšila, že na sebe natáhnu hezké šaty, nasadím hezkej ksicht, vlasy nechám po několika měsících konečně rozpuštěné a vyrazím mezi lidi bez prďoli. Však jedině dobře, že malá stráví taky nějaký čas jen s tátou.

Nadešel den D – čtvrtek 7. listopadu. Po obědě jsem si dala asi hodinku šlofíka s malou, abych načerpala síly na večer, ve čtyři jsem jí dala svačinu a začala jsem se připravovat. Namalovala jsem se, připravila si šaty; mezitím přišel manžel domů, předala jsem mu prcka, a to už mi volal táta, že vyjíždí z práce. Oblékla jsem se a hurá z domu.

Cesta do Prahy uběhla hodně rychle. Táta to po dálnici pálil o sto šest. Dojeli jsme na Zličín, kde jsme zaparkovali a vydali se na metro. V Kongresovém centru jsem nikdy před tím nebyla, takže jsem si samozřejmě předem zjistila, kde že to vlastně je a kudy tudy se tam jede. Bylo třeba dojet na Vyšehrad, takže ze Zličína asi 45 minut. Naštěstí jsme měli dost velkou rezervu, takže jsme si v Kongresovém centru stihli před začátkem dát ještě kafe. Upřímně jsem si i dost užívala jen to, že můžu nějaký čas strávit jen se svým tátou – protože to už se mi dost dlouhou dobu nepovedlo. Až jsem skoro zapomněla, jaká je s ním sranda a jak až děsivě stejný máme smysl pro humor.

Kolem půl osmé otevřeli dveře do sálu, tak jsem se usadili a do osmi jsme pozorovali, jak se ten obří sál plní lidmi. Samozřejmě že jsme to s taťkou komentovali a hrozně se u toho smáli. Lidi kolem nás si museli klepat na čelo 😀

A v osm to přišlo. Sál potemněl. Přistihla jsem se, jak zadržuji dech.

Dobře, tady udělám malou vsuvku. Pro ty z vás, kteří mě ještě tak dobře neznají, nebo nesledují tento blog, je třeba malé vysvětlení. Celtic Woman jsou zpěvačky z Irska. Já jsem k nim přišla od Celtic Thunder, což je vlastně jakoby stejné uskupení (stojí za ním stejná producentka), jen se jedná o muže a ne o ženy. Celtic Thunder jsem si zamilovala od první skladby, kterou jsem od nich slyšela, a stejně tak to bylo i o něco později s Celtic Woman. Hlavním důvodem je, že sice žiji v Čechách, ale moje srdce je irské. V Irsku jsem byla před lety se svou nejlepší kamarádkou, později jsem tam strávila měsíc se svým manželem. S Irskem se vážou ty nejkrásnější vzpomínky. A od té doby, co je ze mě máma a jsem emocionálně nevyrovnaná *facepalm*, tak mě všechno spojené s Irskem hrozně dojímá. Takže ano – měla jsem před koncertem dost strach z toho, že budu bulet jak malá.

Těsně před koncertem jsem samu sebe uklidňovala, namlouvala jsem si, že jsem v pohodě, že je to jenom hudba, že o nic nejde. No jo… Jenže pro mě to prostě není JENOM hudba. Je to krásná hudba, jsou to vzpomínky, moje srdeční záležitost.

Zpátky na koncert. Všude se setmělo. Začala hrát hudba. Holky nastoupily. Začaly zpívat… A já jsem hned věděla, co zpívají za písničku. A prostě… Ještě teď mi tluče srdce, když na to vzpomínám a píšu tenhle článek. Ony prostě začaly písničkou Homeland od Dereka Ryana, kterého poslední dobou poslouchám furt a furt, a tuhle písničku prostě miluju a sama o sobě mě hrozně dojímá. No, takže takhle… Bulela jsem hned u první písničky, jo! Ještě k tomu se za nimi na plátně promítaly záběry z Irska, a to konkrétně Johnstown Castle, který jsme také kdysi navštívili s manželem. Ten den jsem si samozřejmě v tu chvíli živě vybavila v paměti a došlo mi, jak hrozně mi Irsko chybí.

To že budu pravděpodobně brečet mi bylo celkem jasné, ale fakt jsem nečekala, že to přijde hned s první písničkou. No, budiž.

Nechci tady vypisovat celý set list, to si myslím je docela zbytečné. Ale chtěla bych vyzdvihnout pár okamžiků. Třeba mě hrozně potěšilo slyšet naživo dudy. Také mě hrozně bavilo duo stepařů, hlavně jejich „sólo“ s bubny. Abych byla upřímná, byla jsem z jedné věci trochu zklamaná – že jsem se nedočkala Mairéad Carlin, která musela ze zdravotních důvodů odstoupit z turné. Ale s tím se samozřejmě nedá nic dělat. Místo ní byla Susan McFadden, která je tedy taky úžasná.

Krásná byla Long Journey Home, Going Home, nebo úžasná Fields of Gold. Ale pak také nadčasová Danny Boy – to byl taky doják.

A když jsem na konci myslela, že jsem za vodou, že už bylo slz dost, tak se holky rozhodly zakončit koncert s The Parting Glass. No, tak ale nezlobte se na mě, ale tahle písnička sama o sobě je prostě konečná! A ještě když jste emocionálně nestabilní jako já (:D) a máte tuhle písničku spojenou hlavně s Celtic Thunder a Georgem Donaldsonem (který už bohužel není mezi námi), tak prostě tahle skladba je zabiják. Takže konec koncertu jsem tedy obrečela.

Přiznám se, že asi dva týdny před koncertem, kdy to s mojí účasti nevypadalo moc slavně, jsem nad tím tak krčila rameny a říkala jsem si: „No co, svět se nezboří. Když nemůžu, tak nemůžu. Půjdu příště, až přijedou, až bude malá větší a babička moc ráda pohlídá.“ Teď když vím, o co bych přišla, tak jsem fakt hrozně ráda, že jsem mohla jít. Tímto děkuji všem, kteří se na tom podíleli. Svému muži, který to s malou doma perfektně zvládl (vůbec jsem nepochybovala, že to zvládnou), a hlavně mému tátovi, který se nade mnou slitovat. Budiž mu odpuštěno, že o přestávce usnul – klidně bych ho nechala spát i dál, ale začal chrápat a bylo to slyšet i přes tu hudbu, to už mi přišlo blbý 😀

Úplně chápu, že tahle hudba není každého šálek čaje, ale prosím vás, jestli máte chvilku, najděte si je na Youtube. Třeba ty skladby, o kterých jsem se tady zmiňovala. Jsou opravdu krásné… I když samozřejmě naživo to je o tolik lepší. Půl koncertu jsem měla úplně husí kůži. Občas jsem zavřela oči a jen jsem vnímala tu hudbu a ty jejich nádherné hlasy. No… Některé věci se nedají úplně dokonale popsat. Tak bych to tady asi ukončila.

Jen bych tak ještě závěrem chtěla poprosit Boha, aby mi jednou umožnil vidět naživo i Celtic Thunder. Protože to budu bulet od začátku do konce. What can you do…

Mějte se krásně a poslouchejte hudbu, která dělá vašemu srdci dobře.

 

 

 

Make Them Envy
xxx

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: