Můj příběh

Říká se, že narození dítěte člověku obrátí život vzhůru nohama. A i já osobně toto tvrzení mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Ale kdybych se měla podívat na celý svůj život, našla bych ještě jeden konkrétní okamžik, který velmi zásadně změnil můj život. Byl to okamžik, který se stal ještě před tím, než jsem vůbec pomyslela na to, že budu mámou. A zcela upřímně si myslím, že i tento okamžik má velký podíl na tom, že dnes mohu být mámou.
Ano, mohla bych svůj život rozdělit na „před narozením dcery“ a „po narození dcery“, ale mnohem větší smysl mi dává ho rozdělit na „před Irskem“ a „po Irsku“. Hned vysvětlím. Jen to vezmu trochu víc ze široka…

Když jsem před lety odmaturovala na Obchodní akademii v Plzni, bylo pro mě naprosto automatické pokračovat se studiem na vysoké škole. Teď když se dívám zpětně, vím že jsem si tímto neplnila svůj vlastní sen, ale sen svých rodičů. Rodiče nikdy žádnou jinou možnost nepřipustili – jako že bych snad po maturitě rovnou nastoupila do práce; a já se nikdy ani na chvíli nezastavila a nezamyslela se, co vlastně chci JÁ.

Nastoupila jsem tedy na vysokou školu v Praze, abych pokračovala ve studiu ekonomie. Sbalila jsem si svých pět švestek a odstěhovala se do Prahy na studentskou kolej. A můj život se obrátil vzhůru nohama. Všechno bylo jiné, cizí. Řeknete si – Plzeň a Praha se zase tolik neliší; ale pro mě to bylo, jako kdyby mě někdo hodil do vody. Praha se zdála tak obrovská, nebyla tam moje rodina, nebyli tam moji přátelé.

Pomalu, ale jistě (aniž bych si to sama uvědomila) jsem se začala propadat níž a níž – psychicky. Začala jsem se uzavírat před světem. Stranila jsem se lidem, zavírala jsem se u sebe na pokoji a s nikým jsem nemluvila.

A když si dáte dvě a dvě dohromady – když nechodíte na přednášky, na semináře, těžko se pak úspěšně skládají zkoušky. Na konci roku přišel čas, kdy jsem hlavně SAMA SOBĚ, ale také svým rodičům, musela přiznat, že tohle není cesta, kterou chci jít.

Zpátky v Plzni jsem si musela najít práci. V té době jsem se také dala dohromady se svým dnes už manželem a od té doby pro mě byl (a stále je) tou největší oporou. Skončila jsem jako účetní v jedné malé firmičce. Nebyla to špatná práce, ale měla jeden velký nedostatek – nikdo mě pořádně nezaučil. Paní, která práci vykonávala přede mnou, už tam pár měsíců nepracovala, a vedoucí tomu prd rozuměl. Ano, měla jsem vystudovanou Obchodní Akademii a účetnictví jsem měla stále živě v paměti, ale všude existují jisté „firemní postupy“. Měla jsem z toho pěkný nervy! Co když někde udělám chybu a budou z toho velké problémy.
Vše vyvrcholilo, když jsme s přítelem odjeli na prodloužený víkend do skotského Glasgow. Veškerá komunikace v angličtině byla jen na mně, a to mi vůbec nedělalo dobře. Ano, splnila jsem si sen navštívit tohle město, ale upřímně to vůbec nebylo podle mých představ. Když se ohlédnu zpět, to, co si nejvíce pamatuji, je, jak jsem neustále myslela na to, kdy a kde budu muset zase s někým mluvit, a jak mi z toho vyloženě bylo zle.
Po návratu se to všechno jenom zhoršovalo. Tehdy jsem si prvně přiznala, že mám problém. A také jsem ho prvně pojmenovala – sociální úzkost. Nebudu se tady rozepisovat do podrobností. Ale nebylo to pěkný období. Věděla jsem, že s tím musím začít něco dělat, že takhle se žít nedá. Po nějaké době jsem se konečně odhodlala a začala terapii. Zhruba dvakrát do měsíce jsem na hodinu chodila k psychologovi a vylévala si tam srdce. A to byl krok správným směrem. Nebylo to lehké. Byly to vždy dva kroky vpřed a jeden vzad. Hodně jsem se toho o sobě naučila. Společně s doktorem jsem přišla na to, kde je „zakopanej pes“. Naučila jsem se úzkosti předejít, bojovat s ní a uklidnit se, když přeci jenom přijde záchvat úzkosti nebo paniky. A to nejdůležitější – konečně jsem se naučila stavět sebe na první místo, protože svůj život žiji JÁ a nikdo jiný.

Můj život se pomalu otáčel k lepšímu. Začala jsem si zase věřit. Došlo mi, že svůj život může být přesně takový, jaký ho chci. A v tu dobu jsem si uvědomila, že je potřeba za vším tím špatným udělat tlustou čáru.

A tady přijde TEN okamžik!

Sbalili jsme si s přítelem saky paky a vyrazili na měsíc do Irska. Vyčistit si hlavu a udělat obří restart. Odjet do Irska bylo to nejlepší rozhodnutí, který jsem kdy udělala, a určitě to bylo to nejlepší, co jsem pro sebe mohla udělat.
Vím, že jsem se z Irska vrátila jako úplně jiný člověk – lepší.

Po návratu jsme si s přítelem našli nový byt a oba jsme si našli novou práci. Protože jsem chtěla začít pracovat co nejdříve, kývla jsem na první nabídku práce. Začala jsem tedy pracovat jako prodavačka v obchodě H&M. A vlastně mě ta práce docela i bavila. Vždy jsem milovala módu, takže každodenní práce s oblečením se mi docela zamlouvala. Ale co si budeme povídat… Práce prodavačky není žádný luxus – ranní, odpolední, 8 hodin v kuse na nohou, práce o víkendech, práce ve svátek. A když se to sešlo tak, že jsem měla celý týden odpolední a pak jsem ještě šla do práce o víkendu, tak jsme se s přítelem doma vlastně jenom tak míjeli. Velmi brzy mi došlo, že tohle opravdu není něco, co bych mohla a chtěla dělat do konce života.

A pak jsme se vzali a já otěhotněla.

A pak se narodila Sofinka – náš malý uzlíček štěstí. A já jsem věděla, že pro ni udělám VŠECHNO! A všichni víme, že u dětí má slovo láska pouze tři písmena – čas. Je mi jasné, že jako prodavačka bych jí ten čas prostě nemohla dát. A tak jsem začala hledat…

A pak ta příležitost přišla a já okamžitě věděla, že to je ono! Nejenom, že dokážu vydělat tolik peněz, abych zajistila do budoucna moji rodinu, ale zároveň mě to neobírá o čas, který s nimi chci trávit. Sama si mohu určit, kdy a jak dlouho budu pracovat. A mohu pracovat odkudkoliv – z pohodlí vlastního domova nebo z kteréhokoli jiného místa, protože chci své dceři ukázat svět. K práci mi stačí mobil a připojení k internetu. Pracuji ve skvělém týmu a mám to nejlepší zaškolení, jaké bych si jen mohla přát. Vždycky jsem snila o tom začít podnikat, dělat sama na sebe, a teď se mi tento sen plní. (Pokud cítíš, že tohle by mohlo být něco, co by tě bavilo, podívej se na náš projekt.)

%d blogerům se to líbí: